Ostravu jsem už od dětství neměl rád.
Kdo by také měl: nutili nám ji ve škole coby ocelové srdce republiky a mně byla představa komunisty privilegovaného, zaprášeného města plného smradu, srpů, kladiv a chlapů s černými obličeji navýsost protivná. Navíc většina totalitních funkcionářů nabubřele používala k prezentaci své tuposti právě ostravský dialekt. Když jsem se poprvé do Ostravy rozjel na kurz sepse, byl jsem naplněn především skepsí a ponurými očekáváními. Když mě vezla tramvaj od obrovitého kolejiště hlavního nádraží městem, nevycházel jsem z údivu: kdysi výstavné ulice zpřetrhány ohyzdnými skupinami paneláků, nekonečné proluky mezi domy s dálnicí uvnitř města, těžní věž neomaleně stojící vprostřed zástavby, staré fabriky jako z bankovek za Husáka, neuvěřitelná sociálně realistická architektura Poruby. Jakoby někdo tomuto místu strašně ublížil. Nebylo možné nemyslet na ty spousty životů zde strávených na cestě z práce a do práce, životů černých a tvrdých jak uhlí, životů rozrytých alkoholem a lacinými cigaretami. A přesto jakoby odněkud bylo jasně znát, že život je mnohem silnější než veškeré násilí zde na něm páchané. I řeč lidí s krátkým zobákem naráz byla přívětivá, příjemně ironická, s nadhledem a ve zkratce komentující stav světa. Atmosféra kurzu, tehdy ještě pořádaného v areálu nemocnice Porubě, přesně odpovídala mým dojmům z Ostravy: v neutěšeném prostředí a v dnes těžko uvěřitelných oblacích cigaretového dýmu vládlo živé a nefalšované nadšení pro věc, oproštěné od všeho pozlátka, diskuse formální i neformální, vždy nekompromisně jdoucí k jádru věci. Od té doby jsem nevynechal snad ani jeden ročník. Kurz změnil místo konání, mnohonásobně se rozrostl a rozmnožil počet paralelních sekcí, atmosférou zůstal však tím strašně živým a k podstatným tématům se obracejícím společenstvím jako tehdy. Můžeme zde potkat špičkové přednášející, jimiž se honosí přední světové kongresy, vedle svých kolegů, kolegů z jiných pracovišť nebo spolužáků z medicíny a hned na místě se všemi probrat co je potřeba, od posledních studií přes zajímavé pacienty až po to, co a jak dělají jinde. A co se nestihne přes den, probere se večer při skvěle vybrané hudbě a ještě lepší společnosti.
Dnes už málokdo považuje Ostravu za ohyzdné místo jako já kdysi. Naopak, Ostrava je obecně uznávaným kulturním fenoménem, svébytná ostravská poetika vydává své četné plody ve formě nevšedních básníků, zpěváků, výtvarníků. Program výstav v Ostravské galerii je záviděníhodný, funguje zde skvělá Janáčkova filharmonie, probíhá hudební festival Colours of Ostrava, bohéma Stodolní ulice je příslovečná. Zkrátka, život v Ostravě pulzuje velkou silou a můžeme jen spekulovat, v čem spočívá její genius loci.
Letošní 16. ročník kurzu sepse byl rozsahem i kvalitou opět ještě lepší než ročníky předešlé. Dokonce se i svým novým názvem Colours of Sepsis vědomě zařadil mezi ostatní aktivity, do nichž se ostravský genius loci promítá. Zde však už nemusíme spekulovat v čem spočívá, neboť jej známe jménem: jmenuje se Roman Kula. Za to, co pro nás všechny každý rok dělá si zaslouží dlouhatánský potlesk a po ostravském způsobu za jméno alespoň tři vykřičníky !!!
